K chystané mezinárodní výstavě Vodovody-kanalizace, kterou Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) pořádá ve dnech 23.–25. května v Praze, připravila Hana Nečasová rozhovor s ředitelem SOVAK ČR a členem představenstva Oldřichem Vlasákem.

Regulace vodárenství je stále dost roztříštěná. Jak by podle vás měla vypadat?
Je pravdou, že obor vodovodů a kanalizací je v kompetenci sedmi ministerstev. A protože voda je jen jedna a začíná být velmi horkým tématem jak na evropské, tak i na globální úrovni, jsem přesvědčen, že je možné uvažovat o zařazení problematiky vodního hospodářství výhradně pod jedno ministerstvo, jako tomu je v některých zemích Evropské unie. Toto rozhodnutí však ponechávám plně na odpovědnosti představitelů státu.

Považujete tedy současný způsob regulace za dobrý?
Vzhledem k tomu, že v České republice existuje několik tisíc vlastníků a provozovatelů vodohospodářského majetku s velmi odlišnou právní formou, způsobem vlastnictví, technickou a technologickou strukturou vodohospodářského majetku atd., považuji stávající způsob regulace za vhodný, přiměřený, transparentní a dostatečně efektivní pro regulaci jednotlivých subjektů na trhu. Pouhým využitím postupů, které mají oporu v současně platné legislativě, je možné velmi efektivně oblast vodohospodářských služeb regulovat a nevzniká tak důvod pro razantní změnu způsobu regulace odvětví. Návrh na superregulační úřad, který se objevuje ve vládní strategii a zahrnoval by kromě vodního hospodářství například i elektřinu, plyn, teplo, telekomunikace či železnice, je potřeba podrobit velmi důkladné analýze. Další nárůst administrativních nákladů nelze připustit.

Českou republiku sužují stále častěji období sucha. Co pro zmírnění dopadů mohou dělat vodohospodáři, případně stát?
Zásadním problémem České republiky zůstává současné hospodaření s dešťovou vodou, která je v naprosté většině případů během dešťových srážek odváděna buď přímo oddílnou kanalizací do vodních útvarů či jednotnou kanalizací na místní čistírnu odpadních vod a následně do vodotečí. Tento způsob hospodaření s dešťovou vodou je dlouhodobě neudržitelný – přispívá k rychlému odvádění srážek mimo území České republiky a v případě menších vodních toků tak dochází k pravidelným hydraulickým stresům, které poškozují koryta řek a vodní společenstva. Z těchto důvodů je nutné více využívat retenci a zasakování dešťových vod přímo v místě jejich dopadu.

Co s tím?
Pokud jsou srážkové vody odváděny kanalizací pro veřejnou potřebu, podléhají obecně zpoplatnění, a to ve výši stočného, které je platné v příslušné lokalitě. Za subjekty, které nemají povinnost podle zákona platit za odvádění srážkových vod – to jsou vlastníci dálnic, silnic, místních a účelových veřejně přístupných komunikací, ploch celostátních a regionálních drah nebo ploch nemovitostí určených k trvalému bydlení a domácností – ovšem platí v konečném důsledku poplatky za čištění dešťových vod občané a podnikatelé napojení kanalizací na čistírny odpadních vod v cenách stočného. Přestože žádné srážkové vody do kanalizace nevypouštějí nebo dokonce v případě podnikatelů za srážkové vody platí. Bilančně je objem čištěné odpadní vody v České republice dvakrát vyšší než objem fakturovaného stočného a spotřebitelé tak platí za jiné znečišťovatele. Odstranění výjimek by tak umožnilo změnu chování zpoplatněných subjektů. Ti potom raději přikročí k výstavbě retenčních nádrží a vsakovacích míst, s budováním oddílné kanalizace. Dešťové vody poté neskončí na čistírnách odpadních vod a dojde sekundárně i k posílení zdrojů vody.

Existuje v souvislosti s klimatickými změnami dlouhodobá vodohospodářská koncepce, která by řešila například zásobování obyvatel pitnou vodou či další dopady sucha?
V současné době připravuje Ministerstvo zemědělství novelu vodního zákona, která by po vzoru problematiky povodní uceleně řešila i problematiku vyrovnávání se s negativními projevy sucha. V rámci této novely by měly být zpracovány plány pro zvládání sucha na státní i krajské úrovni, které by jednoznačně stanovovaly způsob vyhlašování sucha i vyrovnávání se s negativními projevy. SOVAK ČR vítá krok Ministerstva zemědělství, které umožnilo se našemu oborovému spolku zapojit do přípravy pro nás tak klíčové novely vodního zákona. Současně jsme již jednotlivým členům přípravného výboru zaslali již zpracovaný plán pro zvládání sucha jako možný vzorový dokument. Ucelená vodohospodářská koncepce zahrnující hospodaření na zemědělské půdě, výstavbu, ochranu zdrojů pitných vod atd. však stále chybí.

Na minulém ročníku Vodovody-kanalizace zaznělo, že české vodohospodářství potřebuje jednou tolik investic. Posunula se tato situace za dva roky?
Je pravdou, že v tomto ohledu máme ještě určité rezervy a situace se za poslední dva roky výrazněji nezměnila, přestože objem finančních prostředků směřujících na výstavbu i obnovu vodohospodářské infrastruktury rok od roku stoupá. V roce 2015 se v rámci vodného a stočného vygenerovalo přes 12,5 mld. korun, které směřovaly na obnovu a opravy vodohospodářské infrastruktury a nájemné, které provozovatelé této infrastruktury zaplatili jejím vlastníkům, které je opět určeno především k investicím do jimi vlastněné infrastruktury. Vzhledem k celkové hodnotě vodohospodářské infrastruktury v České republice, která přesahuje částku 1 bilionu korun a doporučeným hodnotám tempa obnovy by se pro udržení stávajícího stavu infrastruktury mělo ročně investovat cca 2–2,5 %, tedy 20 až 25 mld. korun.

Jaká je skutečnost?
Podle Výboru pro koordinaci regulace oboru vodovodů a kanalizací při Ministerstvu zemědělství má v současné době pouze cca 25 % vlastníků nastavenu výši plateb za vodné a stočné na takové úrovni, které jim umožňují plnit plán finanční obnovy. Jinými slovy to znamená, že zbývajících 75 % vlastníků infrastruktury má obnovu podfinancovánu, protože nemá nastavenu výši plateb za vodné a stočné v takové výši, která by jim umožňovala plně vytvářet dostatečné prostředky na obnovu jím vlastněné infrastruktury. Ministerstvo zemědělství již dříve deklarovalo, že bude více kontrolovat plnění plánu finanční obnovy a jeho neplnění i sankcionovat, což, jak doufám, povede ke změně tohoto trendu.

Vládní analýza přitom nedávno upozornila na nepřiměřený odvod zisků do zahraničí a nerovnováhu mezi reinvesticemi a ziskem.
Obor vodovodů a kanalizací byl mezi sektory s nejvyšším odlivem kapitálu zařazen neprávem. Autoři studie totiž počítali jen s finančními prostředky, které jednotliví provozovatelé investovali do oprav jimi provozované infrastruktury, která v roce 2015 činila téměř 3,5 mld. korun. Zcela stranou byla ponechána skutečnost, že kromě této částky rovněž vlastníkům této infrastruktury jednotliví provozovatelé odvedli na nájemném částku přesahující 7,5 mld. korun, která je primárně reinvestována. V žádném případě tak nelze tvrdit, že vodárenství patří k oborům s nejvyšší nerovnováhou mezi reinvesticemi a ziskem.

Vláda v lednu schválila novelu zákona o vodách. Jaké hlavní změny přináší?
Novela vodního zákona upravuje nově převod poplatkové agendy či regulaci geologických prací spojených se zásahem do pozemku. Zaveden je plně i proces posouzení možnosti zhoršení stavu záměrem dotčených vodních útvarů a zpřesněna je definice odpadních vod či oblast závadných a nebezpečných látek. Dotčená byla i ustanovení, týkající se ochrany před povodněmi a záplavových území nebo zpřesněna sankční ustanovení a podmínky vodoprávního dozoru ve vodním zákoně. Novela v neposlední řadě rovněž implementuje nové požadavky evropských směrnic.

Původní návrh měl zvýšit poplatek za odběr podzemních vod do roku 2022 na trojnásobek, odběratelé měli platit šest korun za metr krychlový místo současných dvou korun. 
Ministerstvo životního prostředí odůvodnilo návrh na navýšení plateb za odběr podzemních vod tím, že je tento poplatek dnes výrazně nižší než platba za odběr povrchových vod. To vede podle názoru ministerstva k výraznému nadužívání, či dokonce drancování podzemních vod pro výrobu vody pitné. Takovéto odůvodnění pro navýšení poplatku za odběr podzemních vod jsme nemohli akceptovat. Na území České republiky je rozdělení zdrojů podzemní a povrchové vody pro výrobu vody pitné v poměru cca 1:1 již řadu let konstantní, navíc jen malá část provozovatelů vodárenské infrastruktury má díky vybudované infrastruktuře reálnou možnost ovlivnit zdroj vody pro výrobu vody pitné. Taktéž i podle vodního zákona je podzemní voda primárně vyhrazena pro výrobu vody pitné. Také jsme měli oproti ministerstvu výrazně odlišný názor na dopad zvyšování poplatků za odběr podzemních vod, kde jsme nemohli přijmout názor ministerstva o dopadu max. 36 korun na osobu a rok.

Jaký by tedy byl?
Podle našich propočtů by dopad na konečného spotřebitele nebylo pouhé prosté navýšení poplatku, ale konečné promítnutí v ceně za vodné, které by bylo díky technologické spotřebě vody při úpravě, ztrátám v distribuci, zisku a DPH o více jak 70 % vyšší, tedy nárůst poplatku o 4 Kč/m³ by byl fakticky nárůstem ceny o 7 Kč/m³. Navíc předmětná novela navrhovala snížení limitu zpoplatnění menších odběrů, které znamenalo pro malá sídla nárůst rovnou o 6 Kč/m³ (fakticky 10 Kč/m³). Výsledný dopad novely vodního zákona jen z titulu navýšení poplatků za odběr podzemních vod v oblastech zásobovaných podzemní vodou činil zhruba 250 Kč na osobu a rok. Bohužel jsem nucen konstatovat, že odborná debata ze strany ministerstva téměř neprobíhala a že tato novela se v konečném důsledku stala předmětem politických půtek. Daleko větší problém stranou pozornosti všech hlavních aktérů však tato novela přinášela v podobě zvýšení poplatků za vypouštěné znečištění, které by přineslo ještě daleko větší nárůst výše plateb za stočné než za vodné.

Češi patří k největším „šetřílkům“ v Evropě, přitom se voda neustále zdražuje. Je v tom souvislost?
Obor vodovodů a kanalizací je často ze strany laické veřejnosti kritizován za takzvaný vodárenský efekt, když snižující se spotřeba vede k nárůstu ceny vody za jeden kubický metr. Jsem si vědom, že ze strany zákazníků je toto vnímáno velmi negativně. Nicméně jsem nucen konstatovat, že dnes naprostá většina provozních nákladů spojených s výrobou pitné vody a čištěním odpadních vod má fixní charakter, bez přímé vazby na množství vyrobené či čištěné odpadní vody. Není bez zajímavosti, že stejného efektu je možné pozorovat i u cen za povrchovou vodu, kdy se jednotliví provozovatelé přes snižující odběry se rovněž potýkají s neustálým nárůstem ceny povrchových vod, které si jednotlivé státní podniky Povodí účtují.

Jaká je cesta ke stabilizaci cen?
Jako jedno z hlavních opatření vedoucí ke stabilizaci cen lze spatřovat v uplatnění takzvané dvojsložkové ceny vody ve větší míře než doposud. Jak jsem již nastínil v předchozí odpovědi, naprostá většina nákladů spojených s výrobou a čištěním vod má fixní charakter a lze považovat za vhodné, aby tomu odpovídal i nastavený tarif, tak jak je to dnes zcela běžné v cenách za odběr plynu či elektřiny. Jen tímto způsobem budeme moci z vybraných plateb za vodné a stočné plně hradit tolik potřebné opravy a obnovu vodohospodářské infrastruktury, kde máme ještě určité rezervy. Lze rovněž uvažovat o celkovém snížení daňové zátěže na vodu, kdy z každé koruny vybrané na vodném a stočném se státu vrací 41 haléřů ve formě nejrůznějších daní, poplatků a odvodů a Česká republika tak patří v míře zdanění této základní komodity k „premiantům“ Evropy.

V jakém stavu se podle vás nachází české vodohospodářství?
Mohu s potěšením konstatovat, že obor vodovodů a kanalizací se nachází ve velmi dobrém stavu. Česká republika vykazuje stabilní růstový trend v kvalitě pitných vod i v úrovni čištění odpadních vod. Roste počet obyvatel napojených na veřejný vodovod i počet obyvatel napojených na kanalizaci. Rovněž se nám daří snižovat ztráty vody v distribučních sítích. Ve všech těchto ukazatelích sneseme nejpřísnější srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie.

Jak hodnotíte minulý ročník výstavy VODOVODY-KANALIZACE a co očekáváte od letošního, jubilejního? Jaká témata tam budou nejvíce rezonovat?
Velká pozornost bude jistě věnována problematice pokročilých procesů čištění k odstraňování nejrůznějších specifických polutantů, především látek ze skupiny souhrnně označovaných jako prostředky na ochranu rostlin. V oboru čistírenství lze očekávat zaměření na nové technologie zpracování přebytečného kalu, které si stále zpřísňující národní i evropská legislativa v blízké budoucnosti vyžádá. Minulého ročníku výstavy se zúčastnilo více než 9 000 návštěvníků, kteří měli možnost se seznámit s výrobky a službami 340 firem. V průběhu výstavy probíhal i bohatý doprovodný program pod záštitou ministerstev zemědělství, životního prostředí a průmyslu a obchodu. Podle reakcí jak vystavovatelů, tak i návštěvníků lze minulý ročník hodnotit jako úspěšný a já doufám, že jubilejní 20. ročník bude pro obor vodovodů a kanalizací stejně, ne-li více, prospěšný a užitečný.

Mezinárodní výstava VODOVODY-KANALIZACE
20. ročník největší a nejvýznamnější oborové akce v České republice
Kdy: út 23. 5. – čt 25. 5. 2017
Pořadatel: Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR, z. s. (SOVAK ČR)
Kde: PVA EXPO PRAHA, Letňany

Více na www.vystava-vod-ka.cz