Přinášíme odpovědi na otázky, které byly položené během vysílání webkonference Provoz vodovodů a kanalizací, ale z důvodu nedostatku času na ně již nebylo možné bezprostředně reagovat.
Otázka č. 1
V jedné z prezentací právě probíhající konference bylo zmíněno, že SOVAK ČR na své náklady nechal testovat odpadní vody v souvislosti s možným výskytem Covid-19. Je možno zmínit, jaké jsou výsledky testování?
Ing. Dana Zálešáková
Odpovídá
Mgr. Michaela Vojtěchovská Šrámková, Ph.D.
Ze souboru 56 vzorků bylo stanoveno 8 pozitivních na SARS-CoV-2. Podrobnost této studie však nebyla taková, aby bylo možné provést hlubší analýzu výsledků. Zásadní informací je, že se jedná o detekci genomu viru, nikoliv prokázání infekční virové částice, zároveň také nebyl prokázán přenos viru z takto kontaminované vody. Za přínos tohoto projektu lze označit, že je možné takové testování využít jako systému včasného varování.
Otázka č. 2
Víme, že balená voda produkuje uhlíkovou stopu, generuje náklady na dopravu, na sklad, na samotnou výrobu litru 1l vody je třeba téměř 1,4 l vody a z toho vyplývají následující otázky:
-
Existuje důvod k tomu, aby spotřebitelé dávali přednost balené vodě?
-
Z čeho vyplynul tak snadný rozvoj trhu s balenou vodou v tak masivním měřítku?
-
Jaké kroky činí producenti pitné kohoutkové vody, aby se spotřebitel vrátil zpět k využívání vody z kohoutku?
Pavel Mohrmann
Odpovídají
Ing. Radka Hušková
-
V lokalitách, kde není dostupná voda z veřejného vodovodu a lokální zdroj je nekvalitní, pak je namístě, aby byla upřednostněna balená voda. Ovšem v lokalitách, kde je k dispozici voda z veřejného vodovodu, tak tam není na místě dávat přednost vodě balené. Voda z veřejného vodovodu je vysoké kvality, kontrolovaná pravidelně laboratořemi jak provozovatele vodovodu, tak v rámci superkontroly orgánem ochrany veřejného zdraví. U balené vody si spotřebitel nemůže být jistý způsobem skladování, ne vždy jsou dodrženy optimální podmínky. A to má na kvalitu balené vody významný vliv. U vody z veřejného vodovodu je vlastně voda „skladována“ při stálé teplotě v nezámrzné hloubce v zemi. Takže podmínky „skladování“ jsou optimální.
-
Domnívám se, že to byla obrovská příležitost pro výrobce, kdy nový režim po roce 1989 otevřel trh podnikání a takové výrobky na trhu v ČR nebyly. Zdálo se, že to je trend západní Evropy, a tak byl po takových výrobcích „hlad“. Výroba byla doprovázena masivní reklamou výrobců balených vod, předháněli se s novými produkty – příchutěmi. Reklamní kampaň se samozřejmě promítla do ceny balených vod. A když se zmiňuji o ceně, tak je nutné uvést, že cena vody z veřejného vodovodu je uváděna v Kč za metr krychlový, tedy za tisíc litrů. A ne vždy si běžný spotřebitel udělá srovnání ceny balené pitné vody v 1,5 až 2 l PET lahvi versus cena vody z veřejného vodovodu. Vždyť cena vody z veřejného vodovodu za 1 l je cca 5 haléřů, pokud je to cena i se stočným, tak cca 10 haléřů. Spotřebitelé si musí uvědomit, že to, co zaplatí jako vodné a stočné je cena jednak za surovinu, ale zejména za službu, servis a činnosti s tím spojené – to že jim teče kvalitní pitná voda z kohoutku berou jako samozřejmost. Ale co vše je s dodávkou pitné vody z veřejného vodovodu spojené – kdo to ví? A co teprve odvádění a čištění odpadních vod? Důvěra v pitnou vodu v minulosti mohla být snížena v oblastech, kde bylo ocelové potrubí bez jakékoliv vnitřní ochrany většinou vystavěno za minulého režimu v tzv. Akci Z. Tam potom bylo co napravovat – docházelo ke korozi potrubí a do vody se uvolňovalo železo, byla ovlivněna barva a někdy i chuť vody. Tyto lokality jsou dnes většinou rekonstruovány nebo jsou zavedena taková režimová opatření, aby spotřebitel dostával skutečně kvalitní pitnou vodu z veřejného vodovodu. Reputace pitné vody z veřejného vodovodu se tak narovnala, ovšem u dřívějších pamětníků je to zdlouhavý pomalý návrat k důvěře v kohoutkovou vodu. Kvalitou pitné vody z veřejného vodovodu a srovnání s vodou balenou se zabývalo mnoho nezávislých anonymních testů a v mnoha případech pitná voda z veřejného vodovodu svou kvalitou předčila tu balenou. Myslím, že i toto přispělo k posílení důvěry v pitnou vodu z veřejného vodovodu.
-
To je velmi velký záběr, co vše provozovatel vodovodu činí – patří sem nejen dobrá provozní praxe, ale také otevřená komunikace se spotřebitelem, zveřejňování informací o kvalitě dodávané vody a o dalších činnostech, které mají vliv na zásobování pitnou vodou z veřejného vodovodu. Provozovatel vodovodu neprovádí tak masivní reklamu, jako výrobci balených vod. Ale nabízí restauracím, kavárnám a všude tam, kde je možné podávat zákazníkům kohoutkovou vodu např. i to, že se stanou kontrolním bodem pro pravidelnou kontrolu kvality vody u spotřebitele. Snaží se podporovat pití kohoutkové vody hodně osvětou a např. i ochutnávkou kohoutkové vody na různých akcích. Při každé příležitosti se provozovatel veřejného vodovodu snaží podporovat důvěru v kohoutkovou vodu založenou zejména na kvalitě dodávané pitné vody a na kvalitě služeb. K propagaci vody z kohoutku také přispěla kampaň skupiny Veolia – Čerstvá kohoutková? Stačí říct!, která pomáhala vrátit kohoutkovou vodu do restaurací a kaváren. Těm restauracím, které se zapojily do projektu, společnosti skupiny Veolia rozdávaly karafy na vodu. O vodě z kohoutku se začalo daleko více mluvit a zvedl se zájem o ní. V pravidelných průzkumech přes 80 % dotázaných odpovídá, že vodu z kohoutku pijí. K propagaci také pomáhají webové stránky www.kohoutkova.cz.
Ing. Bohdan Soukup, Ph.D., MBA
Podle mě je odpověď na všechny tyto otázky docela jasná – výrobci balených vod pracují se zcela jinou marží než vodárenské společnosti a navíc nejsou podrobeni přísné regulaci ze strany státních orgánů. Ilustroval bych to na následujícím příkladu – jistě si všichni vybavíte reklamu na stolní vody, kde světově uznávaná modelka českého původu chodila oblečená/neoblečená v šatech "z vody", které byly vytvořené počítačově, elektronicky. Pohybovala se v exkluzivním prostředí kasina v objektu Lázní I v Karlových Varech a reklama běžela v hlavních vysílacích časech na všech televizích poměrně dlouhou dobu. Představme si, kolik musel stát honorář modelky, natočení reklamního spotu, nájem Lázní I a hlavně kolik musely stát vysílací poplatky, když 1 minuta v prime time TV Nova stála skoro milion korun. Nemluvím o tom, že scénář reklamy pomáhali dávat dohromady bezpochyby celé štáby psychologů, kteří se specializují na to, jak upoutat pozornost co největšího počtu lidí. Představte si, že bychom přišli s požadavkem na podobný rozpočet za starosty našich obcí a chtěli po nich, aby nám něco takového schválili. Výsledek si asi dovedeme domyslet :-D A i kdyby nám to schválili, tak jak by potom dopadla následná finanční kontrola, která by posuzovala, zda se jedná o náklad uznatelný do ceny vodného... Slovy klasika: A vo tom to je!
Ing. Tomáš Žitný
-
jsou místa bez veřejného vodovodu, další důvody si myslím jsou spíš v rovině nedostatku informací o této problematice, v některých případech (spíše v minulosti) mohla v některých vodovodech téci voda kolísavé kvality, zákal, větší obsah chloru, tyto vady odběratele odradili.
-
Vodárenství je roztříštěné na regionální společnosti, které nepoužívají reklamu na regionální ani státní úrovni k propagaci svého produktu, výrobci balených vod masívní stále se opakující reklamou podle mého názoru vytvořili v populaci určitý vzorec, který uznává k pití pouze vodu balenou.
-
Pravdou je, že producenti toho moc nečiní, důvodů je asi více, rozhodně tu hraje roli ta regionální roztříštěnost, myslím si, že spotřeba vody k pití je zlomkem vody spotřebované v domácnosti a tedy propagování její kvality by zřejmě příliš množství spotřebované vody nezvýšilo, vodárny jsou v pozici přirozeného monopolu a propagovat svůj produkt a vynakládání prostředků na propagaci je trochu nelogické a v pozici poskytovatele „veřejné služby“ by nemuselo být vynaložení peněz na reklamu kladně přijímáno, jednoznačně veřejnost o kohoutkové vodě je nedostatečně informována.
JUDr. Jan Kudrna, Ph.D.
Odpověď bych asi nechal psychologovi, komu ta otázka podle mě patří nejvíce. Já těm lidem kupujícím a vláčejícím neustále balíky lahví s vodou nerozumím. Asi i proto, že jsem žil vždy v oblastech, kde byla pitná voda kvalitní a chutná. Umím to pochopit v oblastech, kde je např. skutečně tvrdá voda, zejména z domácích studní. I když i tam je to možná zčásti o zvyku. Zbytek je podle mě o nějakých pocitech. A k nim se kvalifikovaně vyjádřit neumím.
Mgr. Jiří Paul, MBA
Pokud na spotřebitele útočí odevšad reklama na balenou vodu, považují pití balené vody za normu. Je to stejné jako staré dobré „ stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. My, jako provozovatelé nebo majitelé vodovodů, musíme hledat jiné cesty propagace kohoutkové vody, než je reklama. Jak už psali kolegové, reklama na pitnou vodu není uznatelným nákladem (!). A při ceně 5 haléřů za litr si ji rozhodně nemůžeme dovolit v objemu, který by baleným vodám konkuroval. Na druhou stranu je naší povinností propagovat bezpečnost kohoutkové vody. Nejen morální, ale pravděpodobně se to do určité míry stane i povinností legislativní. Novela evropské směrnice pro pitnou vodu zavádí povinnost informovat zákazníky o kvalitě vody, což dnes řada našich provozovatelů již dělá. Ale mohl by to být vhodný motivátor k větší propagaci kvality dodávané vody. Každopádně se při implementaci směrnice do českého prostředí budou moci využít výstupy Projektu TAČR Kohoutkovou nebo balenou: Bariéry a motivace konzumace pitné vody, jehož hlavním řešitelem je Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy a podílí se na něm také Státní zdravotní ústav a CzWA. Součástí projektu bude i šetření mezi spotřebiteli a využití stávajících dat a průzkumů. Přesvědčit ale naše odběratele nebude vůbec jednoduché a začít bychom skutečně měli u znalosti objemu nebo spíš přechodem na účtování v litrech. Opravdu velmi často s našimi zákazníky řešíme, že „vana opravdu není kubík“. Závěrem pár výsledků z našich dotazníkových šetření u zákazníků VAK Beroun. Zhruba 56 % dotázaných v roce 2016 znalo cenu vodného a stočného a svoji spotřebu. V témže roce 41 % dotázaných odpovědělo, že balenou vodu nekupují, jelikož je to drahé. Tu samou odpověď dalo v roce 2006 jen 7 %. Za těchto deset let klesl podíl uživatelů, kteří si kupovali balenou vodu pro pitné účely z 63 % na 21 %. Je za tím systematická práce, kterou však často o mílové kroky vrátí zpět mediálně vděčné a zhusta nesmyslné kampaně, jako byla např. loňská o mikroplastech.
Otázka č. 3
Jak byla řešena kolize umísťování chrániček optických komunikací (bez povolení stavebních úřadů) do ochranných pásem vodovodů a kanalizací a jejich případné odstraňování.
Ing. Pavel Korda
Odpovídá
Ing. Lenka Fremrová
Umísťování optických kabelů řeší např. články:
5.1.15 V místě křížení nově budované MCS-Road s dalšími vedeními technického vybavení musí být zajištěna zvýšená mechanická ochrana MCS-Road proti poškození.
5.1.16 Při využití MCS-Road je třeba počítat s možným rizikem poškození optických kabelů v důsledku nezbytné manipulace s vedením technického vybavení umístěného pod úrovní kabelů uložených do konstrukční vrstvy chodníku nebo komunikace.
Při zpracování revize normy navrhla PRE přemístění MCS-Road z místa těsně u budovy na opačný konec chodníku, tedy k obrubníku. PRE argumentovala tím, že poloha MCS-Road těsně u budovy znemožňuje instalaci a opravy silových kabelů. K problematice umístění MCS-Road se konalo několik jednání. Ministerstvo průmyslu a obchodu požadovalo umístění optických kabelů nad kabely elektronických komunikací. Tento požadavek byl akceptován.
Vypořádání některých připomínek naleznete zde a zde.
Otázka č. 4
Pokud dojde k prolomení všech bezpečnostních překážek a systém Smart Meteringu bude napaden, a tím dojde třeba k poškození, nebo úplné ztrátě dat, dostane majitel – provozovatel nějakou technickou podporu? Dává v tomto případě nějaké záruky dodavatel? Jak a kdo to bude řešit?
Pavel Mohrmann
Odpovídá
Ing. Ondřej Beneš, Ph.D., MBA, LLM.
Jak už bylo uvedeno v průběhu sekce webkonference SOVAK ČR, věnované smart meteringu, tak popisovaná řešení do jednoho pracují s fyzickým oddělením dat zákazníků (v samostatné databázi, chráněné a v případě velkých společností i plně zálohované) a dat z měřidel. Vlastní data z měřidel pracují pouze s datovým klíčem, přiřazeným vlastnímu měřidlu či odečtové hlavě a veškerá zasílaná data tak není možno párovat na zákaznické údaje. V krajním případě, kdy by se hacker naboural do systému, jediné, co uvidí, jsou klíče a jim přiřazené hodnoty či stavové hlášky. Přenesením stavu a spárováním po validaci dat v zákaznické databázi je ukončen proces a i v případě ztráty/poškození jsou data v zákaznické databázi uložena a díky existenci displejů na VDM i přístupu do paměti měřidla/přenosové hlavy je stále možné ověřit stav i fyzicky na místě. Otázkou je samozřejmě bezpečnost dat v zákaznické a relační databázi. Zde bych odkázal na kolegu Ing. Bohdana Soukupa, Ph.D., MBA, který ve své přednášce na shodné webkonferenci naprosto přesně popsal posloupnost kroků pro řádné zabezpečení databázových a dalších informačních systémů společností VaK včetně jasně daných podmínek ve formě SLA smlouvy s poskytovatelem služby. Co se týče záruk na funkci měřidel a maximální přípustnou míru chybovosti, opět odkážu na kolegu Ing. Petra Sýkoru, Ph.D., předsedu komise metrologie představenstva SOVAK ČR, který si z webkonference odnesl úkol (v případě schválení představenstvem SOVAK ČR) standardizace podmínek pro jednotlivá řešení.
Ing. Ludvík Rutar
Náš systém pracuje s uzavřeným WIZE komunikačním protokolem, což je další možný stupeň ochrany dat. Protokol pochopitelně dle požadavků na interoperabilitu sdílíme v IOT v rámci platformy WIZE alliance.